Zpráva o návštěvě Rady Českého rozhlasu v sídle Evropské vysílací unie (EBU) v Ženevě

Jsem rád, že se mi podařilo prosadit pracovní návštěvu ženevského centra Evropské vysílací unie (EBU). Mocné organizace, čítající 119 členských organizací v 56 zemích Evropy a – formou přidružení – i dalších světadílů. Instituce, která zastřešuje 489 televizních a 720 rozhlasových stanic veřejnoprávního či ev. státního charakteru,  oslovujících ve 162 jazycích zhruba miliardu diváků a posluchačů.

Radním, které i z titulu své funkce místopředsedy Rozhlasového výboru EBU doprovázel generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, se 17. října 2019 věnovaly po celý dlouhý den špičky Evropské vysílací unie. Šéfové útvarů zaměřených nejen na mediální, ale také právní, finanční či technologické záležitosti veřejnoprávních vysílatelů. Vzhledem k vývoji v České republice mě osobně nejvíc zajímaly otázky poplatků, nezávislosti na politické scéně, vysílacích platforem a v neposlední řadě spojování rozhlasu a televize do jedné instituce.

Tóninu diskuse naladil svým úvodním proslovem generální ředitel Evropské vysílací unie, Ir Noel Curran. Konstatoval, že ve všech výše zmíněných tématech lze v České republice očekávat během dvou let do parlamentních voleb stále ostřejší debaty a názorové manipulace. A nabídl, že je připraven v čele svého nejužšího týmu přicestovat do České republiky ve vhodný čas a bude-li o to zájem, vést s našimi klíčovými politiky debatu o veřejnoprávních médiích, jejich kladech a záporech, ale především o jejich nezastupitelné roli v demokratické společnosti.

Curranovi kolegové se následně zaměřili na jednotlivá témata. Některá čísla, jichž se dotkl španělský šéf  analytického oddělení EBU David Fernandez Guijada, v zásadě potvrdila současné trendy. Například. V Evropě si každý týden aspoň na půldruhé hodiny stále poslechne rádio 81% mladých; ale jen 31% procent to veřejnoprávní, které si zato stabilně udržuje svou důvěryhodnost. Rozhlasovým zprávám se nejvíc věří v Německu, Beneluxu a Skandinávii; nejméně (alespoň podle mapy EBU) ve Francii, ve Španělsku, v části Balkánu a – u nás... 

Vrchní legislativec, Brit Richard Burnley, shrnul různé možnosti financování veřejnoprávnosti, jaké dnes v Evropě existují. Základní údaj zní, že na našem kontinentu se poplatky na veřejnoprávní vysílání vybírají ve 27 zemích; takřka ve dvou třetinách z nich tvoří zcela rozhodující část financování. Burnley upozornil na rizika politického vměšování, jež jiné existující modely – jako mix poplatků a státních příspěvků, případně výlučné financování státem -  většinou doprovázejí. Ale zároveň zdůraznil, že mají-li vše platit přímo občané, musí veřejnoprávní média dbát na  nezbytnost důvěryhodného a nestranného vysílání. Jinak se obyvatelstvo od platební povinnosti začne dříve či později odvracet.

K možnému spojování obou elektronických médií pod jednu střechu mi svůj náhled ozřejmil Belgičan Jean Philip de Tender, který zastává funkci ředitele EBU pro média. Řekl, že on sám je sice spíše příznivcem spojeného rozhlasu s televizí, ale EBU plně respektuje kulturní a sociální specifika jednotlivých zemí, takže k této záležitosti nevydává jednoznačná doporučení.

Konečně Peter MacAvock, další zástupce Velké Británie ve vedení EBU, na čemž se prý ani po brexitu absolutně nic nezmění, se věnoval technologiím a inovacím, což má jako vedoucí příslušného týmu v popisu práce. Například upozornil na významnou konkurenci, kterou představuje projekt spotify; zmínil se o možnosti využívání nejnovějších mobilních sítí pro šíření zvukového signálu rozhlasového vysílání; neskrýval, že přechod na rozhlasový DAB je cestou dlouhou a leckde též trnitou; v té souvislosti apeloval, aby rádia na FM rozhodně nerezignovala.

Mám-li za sebe shrnout, co mi onen dlouhý den v EBU dal, vystačím si se dvěma větami. EBU je, jak jsem znovu zjistil, mj. ohromným zdrojem odborných informací, které sdílí na svém webu, takže nemusíme klopotně vynalézat již vynalezené; stačí číst. Zároveň ale platí, že osobnímu kontaktu s experty se nic nevyrovná.

Jiří Vejvoda

22. 10. 2019