Zamyšlení - 1.4.

Jedna využívá rádio jako kulisu, poslouchá nepříliš soustředěně při činnosti doma, v práci nebo v autě. Očekává proto, že vysílání nebude intelektuálně namáhavé, zazní v něm příjemná hudba cílená na tu či onu generaci a mezi písněmi se vyskytne stručná informace anebo něco, co lze takto reklamně označit - výjimkám čest a slávu. A pak je zde skupina druhá, která rozhlasu přisuzuje úplně opačnou úlohu. Chce se z vysílání dozvídat, očekává jakési dobrodružství poznávání, tu a tam proložené hudbou. Zjednodušeně je možné označit tyto dva posluchačské protipóly sloganem "více hudby, méně slov", resp. zcela naopak. Anebo také použít výstižný bonmot, který říká, že "privátní rádio vysílá, aby vydělávalo, zatímco veřejnoprávní rozhlas vydělává, aby vysílal".

V tuto chvílí jsou, zdá se, síly těchto dvou posluchačských skupin víceméně vyrovnané. Co bude dál? Vyskytne se snad nějaký přeběhlík - pardon - konstruktivní posluchač, který zvrátí poměr na tu či onu stranu? Anebo to za nás, lidi nedokonalé a hříšné, vyřeší s chladným odstupem technologický vývoj? Vždyť je pravděpodobné, že mnohem větší revoluci než byla ta sametová přineslo do našich životů posledních patnáct let internetu, mobilů a nyní i digitalizace. Tato revoluce v komunikaci, nejzásadnější v dějinách lidstva od vynálezu knihtisku, mění pravidla hry tak nesmlouvavě, že se až tají dech. Je jako nůž, kterým můžete zrovna tak ukrojit chléb jako bodnout člověka. Životní rytmus se zrychluje, komunikace zestručňuje a - málo platné - kdo chvíli stál, už stojí opodál. Divili byste se, jak reportáž odvysílaná před deseti lety a považovaná tehdy za znamenitou, působí dnes těžkopádně, jak nám připadá sice zajímavá, ale zdlouhavá. Obávám se proto, že rozhlas veřejné služby a jeho příznivci nevystačí v jedenadvacátém století s věčným opakováním klišé, že rádio podporuje fantazii a jeho poslech je intimním prožitkem. Copak se dnes rozhlas neposlouchá čím dál tím častěji prostřednictvím internetu? Což nezní víc v automobilech než doma? A nezvyšuje se náhodou počet těch, kteří jej budou poslouchat z mobilu? A všichni dohromady si budou vybírat z Rádia na přání a dokonce si sestavovat svůj vlastní program? Abych to nekomplikoval, nebudu zde raději mluvit o tom, že digitalizace přinese možnost desítek tématických kanálů vedle těch, které - jako právě Český rozhlas 2 - Praha - nabízejí k poslechu různé žánry? Mimochodem digitalizace je prozatím - zdá se - spíše televizní než rozhlasový problém. A to zdaleka nejen proto, že má-li televizní vysílání přejít do digitalizované podoby, musí být vypnuto to dnešní, takzvaně analogové, což u rozhlasu tak docela neplatí. Především, a tak je třeba rozumět různým hrátkám a odkladům, jde o fragmentalizaci trhu, méně učeno řečeno o přerozdělení zisku. Z čeho? Přece z reklamy. Budete-li se moci dívat na zmíněných několik desítek tématických kanálů, pak se do nich logicky rozprostře reklama cílená vždy na konkrétní skupiny diváků, což se dnešním plnoformátovým televizím vůbec nelíbí. Proto se zřejmě všechno vleče, proto se zpochybňují licence, proto všichni "hráči" vyčkávají: ti, kteří mají pokrýt naše území digitálním signálem, do toho musí zprvu silně investovat; nemají-li příslib, že signálu začnou za poplatek brzy ke svému vysílání využívat televizní či rozhlasové stanice a že se jim tedy investice postupně vrátí, rozmýšlejí se. Tím pádem nenarůstá prozatím počet digitálních kanálů a lidé nejeví masový zájem o kouzelné krabičky zvané set-top-boxy, protože jim nenabídnou výrazně větší možnost výběru. A kruh se uzavírá. Že bude prolomen, je jisté.

Každopádně říkám bez obalu, že v této záplavě zvuků bude stále složitější obstát na mediálním trhu s tím, co od nás vy, naši věrní posluchači, očekáváte, a co nám koneckonců předepisuje zákon i naše stavovská čest. Ač nejsem prognostik, dopustím se předpovědi. I naše vysílání, protože nežije mimo prostor a čas, se bude vyvíjet formálně. Nemá-li ovšem zahynout, nesmí rezignovat na svůj obsah. Jistěže tím směr, kterým se vydala naše civilizace, nezmění. Ale nezapsal si už kdysi básník Rilke do deníčku postřeh, který zní: "Kdo mluví o vítězství? Nepodlehnout. Toť vše."