Dodatek k diskusi k závěru veřejné schůze Rady ČRo dne 27. 8. 2014

Záležitost minulé nadstandardní spolupráce mezi někdejším Československým a poté Českým rozhlasem je třeba vnímat v historickém kontextu. Za minulé doby byl přístup představitelů církví, zástupců víry, k rozhlasovému mikrofonu znemožněn. Po společenských změnách ze závěru roku 1989 bylo nezbytné tuto záležitost napravit. Vznikající vysílatel veřejnoprávní povahy neměl s tématikou, nazývanou náboženská, programové zkušenosti. Postrádal také personální zajištění vznikající náboženské redakce. Je proto pochopitelné i zpětně přijatelné, že navázal spolupráci s Biskupskou konferencí a Ekumenickou radou. Ta byla, jak mohu coby bývalý ředitel Českého rozhlasu 2- Praha dosvědčit, v 90. letech ukotvena do smlouvy, z dnešního pohledu nepřijatelné. V době, kdy jsem ji četl, tedy zhruba před deseti lety, ovšem již nebyla nadále obnovována. Je tudíž zcela zřejmé, že v současnosti nemá žádnou platnost. Současný generální ředitel ČRo nic podobného jako statutární zástupce nepodepsal a nynější programové směřování duchovního vysílání Českého rozhlasu zjevně směřuje k tomu, co je normou ve veřejnoprávních rozhlasových stanicích západní Evropy. Někdejší trojstranná smlouva je tedy reliktem doby, která napravovala minulé přehmaty, a dnes ji nepotřebuje ani nezávislý Český rozhlas, ani její někdejší partneři z oblasti církevního života.