Stížnost společnosti Pražské služby, a.s. na články na webu iRozhlas.cz (z 13. května 2026)

Stížnost: 

Předmět: Stížnost společnosti Pražské služby, a.s. na články na webu iRozhlas.cz 

Odpověď za Radu ČRo

Vážení,

děkujeme za Váš podnět, který se týkal porušení zákona 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu a Kodexu českého rozhlasu ze strany redaktora Jana Horáka. O stanovisko požádala Rada Českého rozhlasu šéfredaktora irozhlasu.cz, které bylo v obsáhlé podobě vypracováno a je připojeno, a s jehož stanoviskem se ztotožňujeme. 

Se srdečným pozdravem

Ondřej Matouš,
předseda Rady ČRo

Vyjádření vedení Českého rozhlasu

Toto vyjádření se věnuje stížnosti Radě Českého rozhlasu podané stěžovatelem společností Pražské služby, a. s. ze dne 13. 5. 2026. 

I. Úvod 

Stěžovatel společnost Pražské služby, a. s. (dále jen „Pražské služby“) se obrátil na Radu Českého rozhlasu se svou stížností na opakované a závažné porušování zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu a Kodexu českého rozhlasu ze strany redaktora Jana Horáka (dále jen „Redaktor“). Český rozhlas stížnost důkladně přezkoumal a uvádí k ní následující vyjádření.

II. Vyjádření k jednotlivým bodům stížnosti 

K odstavci 4 až 8:

Pražské služby opírají svou stížnost o opakované tvrzení, že o nich uvádíme „nepravdivé, zmanipulované a zkreslené informace“. Trváme na tom, že v dotčených článcích není uvedena jediná nepravdivá informace. Všechna faktická tvrzení jsou doložitelná, zejména příslušnými listinami. Žádný z článků neobsahuje tvrzení, které by bylo možné ověřitelným faktem vyvrátit, neboť všechny uváděné informace jsou ověřené. 

K tvrzení Pražských služeb, že jejich vyjádření či vyjádření na jejich podporu jsou v článcích upozaďována a marginalizována, lze uvést jen to, že v každém článku jim byl poskytnut odpovídající prostor na odpovídajícím místě. Z vyjádření Pražských služeb obsažených v každém napadeném článku jednoznačně vyplývá jejich komplexní pohled na popisovanou problematiku.  

Každý napadený článek má svou zpravodajskou hodnotu, protože vždy vychází z nové ověřitelné skutečnosti, ať už je to zadání zakázky, výběr dodavatele, jednání orgánů společnosti či obchodní aktivita Pražských služeb. Ve všech těchto případech existuje legitimní zpravodajský zájem.  

K výběru respondentů se podrobněji vyjádříme níže, ale obecně k této problematice uvádíme, že skutečnost, že se Pražským službám nelíbí oslovení respondenti, není důvodem pro jejich neoslovení. 

Ohrazujeme se proti nařčení stěžovatele, že by došlo k zneužití veřejnoprávních médií k vedení politického boje. K zveřejňování článků dochází bez ohledu na skutečnost, jestli Pražské služby či jejich generální ředitel jsou, nebo nejsou pod tlakem příslušné náměstkyně pražského primátora či kohokoliv jiného z pražské politické reprezentace. 

K odstavci 10:

Jednou ze základních povinností novináře je upozorňovat na všechny vazby, které má osoba ve veřejné pozici nebo osoba spravující majetek ve vlastnictví veřejného subjektu, což je i případ generálního ředitele Pražských služeb Patrika Romana. V tomto případě má čtenář právo vědět, že ředitele stěžovatele pana Romana spojují kromě obchodního vztahu s vybraným dodavatelem Pražských služeb i jiné vazby. 

Zvlášť v oblasti veřejných zakázek je takový kontext důležitý. Závěr, zda se jedná o klientelismus, nebo ne, nepřísluší posuzovat novinářům. Kromě toho Pražské služby dostaly v článku prostor k vyjádření k těmto vazbám. 

K odstavci 13 až 16: 

Stěžovatel opakovaně ve stížnosti uvádí, že má za to, že k žádnému porušení stanov ze strany představenstva stěžovatele nedošlo a že dozorčí rada stěžovatele měla o předmětné veřejné zakázce veškeré informace a argumentuje výkladem stanov Radou Hlavního města Prahy.  

Domníváme se, že k porušení stanov, jak je v dotčeném článku uvedeno, skutečně došlo a ani výklad stanov Radou Hlavního města Prahy nemění nic na této skutečnosti. V příslušné části stanov stojí (část IX. stanov, článek 3), že „je povinností představenstva vyžádat si souhlas dozorčí rady se zadáním zakázky nad 100 milionů Kč“. Podle všeobecně přijímaného výkladu, který je reprezentovaný výkladem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, viz dokument ÚOHS „Průvodce základy veřejných zakázek“ z ledna 2024, se zadáním zakázky podle zákona o zadávání veřejných zakázek rozumí podpis smlouvy s vybraným dodavatelem. V tomto případě dozorčí rada nevyslovila souhlas se zadáním zakázky, ale vzala ji pouze na vědomí. To je ověřitelný fakt. Pražské služby opět dostaly v článku prostor k vyjádření k tomuto spornému bodu. 

K odstavci 17: 

Protikorupční organizace Transparency International a Oživení se dlouhodobě řadí mezi nejrespektovanější a nejcitovanější organizace v České republice. Působí v nich řada odborníků, kteří se problematice veřejných zakázek či veřejné správě věnují dlouhodobě. Diskutovat danou problematiku právě s těmito organizacemi je legitimní. Jejich vyjádření rozšiřují pohled čtenáře na popisovanou věc.  

K odstavci 18 až 20:

Opět odkazujeme na příslušné znění části stanov (část IX. stanov, článek 3), v níž je uvedeno, že „je povinností představenstva vyžádat si souhlas dozorčí rady se zadáním zakázky nad 100 milionů Kč“. Jak jsme uvedli výše podle všeobecně přijímaného výkladu, který je reprezentovaný výkladem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, viz dokument ÚOHS „Průvodce základy veřejných zakázek“ z ledna 2024, se zadáním zakázky podle zákona o zadávání veřejných zakázek se rozumí podpis smlouvy s vybraným dodavatelem. V daném případě dozorčí rada nevyslovila souhlas se zadáním zakázky. To je ověřitelný fakt. Pražské služby opět dostaly v článku prostor k vyjádření k dané části stanov.  

K odstavci 22: 

V napadaném článku výslovně uvádíme přesný termín vydání Etického kodexu Pražských služeb. Článek neobsahuje tvrzení, že by ředitel Roman tento kodex svým jednáním porušil. Pouze jsme dali do souvislosti současné znění kodexu s dlouhodobým soukromým obchodním vztahem ředitele stěžovatele Romana a uvedené advokátní kanceláře. 

K odstavci 23 až 26: 

Etický kodex Pražských služeb uvádí, že dotčené osoby (zaměstnanci Pražských služeb) jsou povinny vyhýbat se situacím, při kterých by docházelo ke střetu zájmů a následuje definice, co se za střet zájmů považuje, tedy „propojení zaměstnanců Společnosti a dodavatelů, ať už na úrovni rodinné, přátelské, pracovní či jiné“. Obchodní spolupráce ředitele Romana coby soukromé osoby s advokátní kanceláří tuto definici výslovně naplňuje. Blíže znění článku 3.7 Etického kodexu Pražských služeb, tento článek kodexu je v textu článku uveden v kompletní podobě, takže se čtenář může sám přesvědčit, že jsme nic nezamlčeli ani nemanipulovali. 

Příslušná část kodexu doslova uvádí: „Dotčené osoby nesmí při jednání za Společnost stavět svůj osobní zájem před zájem Společnosti a jsou povinny vyhýbat se situacím, při kterých by mohlo docházet ke střetu zájmů Společnosti s jejich osobními zájmy.“ Jazykový výklad je jasný, tedy první povinností je, že dotčené osoby nesmí upřednostňovat osobní zájem nad zájmem firmy, a druhou samostatnou povinností je vyhýbat se střetu zájmů.  

Podstata střetu zájmů nespočívá v tom, že je skutečně zneužíván, ale v tom, že existuje možnost jeho zneužití. Již samotná existence takového rizika zakládá střet zájmů. Ve chvíli, kdy ředitel Pražských služeb má soukromý obchodní vztah s dodavatelem Pražských služeb, je narušena jistota, že při jednání s tímto dodavatelem coby ředitel Pražských služeb nebude upřednostňovat své osobní zájmy coby klient jmenované právní kanceláře nad zájmy Pražských služeb.  

K odstavci 27: 

Není pravda, že ze zveřejněných dokumentů vyplývá „pouhé“ ověření podpisů, jak uvádí stěžovatel. Jeden dokument jasně dokládá, že vedoucí partner jmenované advokátní kanceláře ředitele Romana zastupoval při vymáhání jeho soukromé pohledávky. Další dokument pak explicitně dokládá, že jmenovaná advokátní kancelář zastupovala ředitele Romana ve stavebním řízení.  

Pokud bychom i hypoteticky připustili, že jmenovaná advokátní kancelář pouze ověřovala podpisy ředitele Romana, nijak se to nerozchází s podstatou našeho tvrzení, že ředitel Roman využíval její služby. I ověření podpisu nepochybně takovou službou je.  

K odstavci 28: 

V článku je vyjádření Pražských služeb, které výslovně odmítají, že by ředitel Patrik Roman platil advokátní kanceláři za služby, které využíval jako soukromá osoba, penězi z rozpočtu Pražských služeb.  

K odstavci 29:

Na více místech své stížnosti Pražské služby na podporu svých stanovisek opakují, co a jak musel pochopit průměrný čtenář. Toto jejich tvrzení, ale nemá oporu ve faktech, a proto se jedná o subjektivní hodnocení stěžovatele. Pohled čtenáře na článek se může lišit s ohledem na jeho věk, vzdělání, sociální status, životní zkušenosti či politické preference.  

Jediným úkolem novináře je to, aby v článku podle svého nejlepšího vědomí a svědomí prezentoval všechna dostupná fakta, zasadil je do celistvého kontextu a dal prostor všem dotčeným stranám. Jsme přesvědčení, že jsme takto postupovali v každém článku věnovaném Pražským službám.  

K odstavci 33 až 38:

V dotčeném článku jsme výslovně neuvedli skutečnost, že by měly Pražské služby společnost FREKO a. s. z veřejné zakázky vyloučit, nebo že takovou možnost měly. Jednání pana Kolingera se sice stalo před 10 lety, ale pravomocně byl odsouzen až v listopadu 2023 a zkušební doba podmíněného trestu ještě neuplynula. 

V inkriminovaném článku jsme poukázali na skutečnost, že generální ředitel tohoto dodavatele v minulosti připravil Pražské služby o 20 milionů korun. Našim úkolem je na obdobné vazby a souvislosti poukazovat. Sledování a popis obchodních vazeb u institucí, které nakládají s veřejnými penězi je jedno ze základních poslání veřejnoprávních médií. 

Důvodem, proč v dotčeném článku neuvádíme, že služeb společnosti FREKO a. s. využívají i jiné veřejné subjekty, je, že tato informace nesouvisí s předmětem tohoto článku. Generální ředitel společnosti FREKO a. s. podle dostupných informací zneužil informace v obchodním styku pouze vůči Pražským službám, proto bylo zcela namístě na takovou skutečnost upozornit. Kromě toho, jako ve všech ostatních případech, dostaly Pražské služby v článku prostor, aby se ke sporné věci vyjádřily, což také učinily.  

K odstavci 39 až 40: 

Pražské služby jsou vedle pražského dopravního podniku největší a nejvýznamnější společností ve vlastnictví Hlavního města Praha. Pan Patrik Roman je generálním ředitelem již 22 let, tedy na této pozici pracuje naprostou většinu svého profesního života (letos mu je 52 let). Je proto pravděpodobné, že podstatnou část svého majetku získal jako generální ředitel Pražských služeb.  

Jelikož pan Patrik Roman jako generální ředitel řídí společnost, která je ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, je legitimní a žádoucí informovat veřejnost, jak nakládá se svým soukromým majetkem a o jeho přesunu do svěřenského fondu. 

K odstavci 41 až 46:

V článku nevycházíme pouze z vyjádření tří účastníků zasedání dozorčí rady, ale máme k dispozici i kopii úvodní stránky smlouvy s vybraným dodavatelem. Dále v článku neuvádíme, že Pražské služby zakázku již zadaly, tedy podepsaly smlouvu, ale konstatujeme, že vybraly nejvhodnějšího uchazeče, což ostatně ani Pražské služby nepopírají.  

Rovněž v článku neuvádíme, že Pražské služby měly vybraného uchazeče ze zadávacího řízení vyloučit. Informace, že mateřská společnost vybraného dodavatele je obžalovaná ze závažné hospodářské trestné činnosti, je nesporná a závažná, a proto je legitimní o ní veřejnost informovat. Čtenář má právo o okolnostech této velké a významné zakázky znát podstatná fakta.  

Tlak na hodnoticí komisi jsme nemohli zveřejněním našeho článku vytvořit, protože hodnoticí komise měla v době jeho vydání svou práci při hodnocení nabídek již skončenou.  

V článku nenaznačujeme, že mělo dojít k porušení stanov. Pouze uvádíme jejich znění a dáváme jej do souvislosti s postupem dozorčí rady na daném jednání o zmíněné zakázce. Současně obsah stanov doplňujeme o vyjádření dvou expertů, kteří navíc reprezentují v této konkrétní věci dva různé pohledy. Ve znění článku je opětovně uvedeno stanovisko Pražských služeb k této konkrétní věci.  

K odstavci 46:  

viz vyjádření k bodům d) 23 až 26 a d) 27 

Obecně: 

Podle názoru Ústavního soudu, vysloveném v Nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 156/99, „je nutné respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na publicisty - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.“ 

Jsme toho názoru, že články takováto zjednodušení, která výše uvedený nález Ústavního soudu připouští, neobsahují, ale přesto považujeme za důležité na tento nález upozornit. 

III. Závěr: 

Jsme přesvědčení, že právo Českého rozhlasu na svobodu projevu a právo na informace ve stěžovatelem napadených článcích převážilo nad právem na ochranu pověsti stěžovatele, a to především proto, že zde byl dán veřejný zájem informovat o aktuálních kauzách a dále že stěžovatelem napadaná tvrzení v článcích byla pravdivá, resp. měla reálný základ. 

Tématu Pražských služeb se věnujeme se vší vážností, s nezaujatým přístupem a podle nejlepšího vědomí a svědomí. Stejným způsobem přistupujeme i k postojům samotných Pražských služeb, kterým byl v souvislosti s každou problematikou prezentovanou v článcích poskytnut prostor k vyjádření. Jejich stanoviska jsou ostatně součástí každého z napadaných článků. 

Český rozhlas zveřejněním článků postupoval v souladu se zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů i s Kodexem Českého rozhlasu a Statutem Českého rozhlasu. 

Martin Samek,
šéfredaktor iROZHLAS.cz