Jak to vidí Michal Pavlata - 28. srpna

28. srpen 2012

S hercem, publicistou a pedagogem Michalem Pavlatou jsme se podívali na pohnutý život válečného veterána Tomáše Sedláčka, který bojoval na východní i západní frontě 2. světové války. Hovořili jsme také o audioknihách, které dobývají svět a hudbě.

Mgr. Michal Pavlata
Stálý spolupracovník Lidových novin. Vydal dvě knížky fejetonů a drobných povídek „Zápisky plebejce“ a „Pro dámy na balkónech“. Nadaboval 4000 filmů, pracuje pravidelně v Českém rozhlase, hrál asi ve třiceti domácích filmových a televizních snímcích.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, od poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem herec, publicista, pedagog Michal Pavlata. Dobré ráno.

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ve věku 94 let zemřel včera válečný veterán Tomáš Sedláček. Bojoval na východní i západní frontě 2. světové války. Po válce byl vězněn komunistickým režimem. Rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Co říkáte, pane Pavlato, na tento pohnutý život plný událostí, zápasů?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
Tak tohle je smutná zpráva. Je to zpráva tohoto dnes. Už dnes vysílání dvojky se o tom kolegové zmínili, noviny jsou toho plné, všechny titulky hlavních novin se zabývají odchodem tohoto vlastně posledního veterána 2. světové války, který, jak jste správně řekla, byl ve dvou odbojích. Jeho osud byl mimořádně těžký, obtížný, protože jeho ovšem nezlomily ani, ani lágry, ani nakonec ta slepota, která zřejmě mohla vzniknout i z toho, že byl v uranových dolech. Já jsem měl tu čest se s panem generálem poznat, jako ostatně i s dalšími generály, jako generálem Peřinou, nebo panem Fajtlem. Vzniklo to tak, že můj kamarád Ondra Vetchý, který je mým kolegou v Činoherním klubu, je všechny znal v souvislosti s filmem Tmavomodrý svět, který natočil, a já jsem měl tu čest být v jejich společnosti několikrát. Byli to mimořádní lidi, s kterejma byla, dovolte mi to slovo, s kterými byla obrovská sranda, protože oni prostě, jak měli ty životy strašlivě těžký, tak se všichni strašně rádi smáli. Byli to ti, o kterých teď mluvím, kteří nějakým způsobem přece jenom byli oceněni tím novým, novým režimem, který nastal po listopadu 89, ale já vím a všichni víme, že bylo spousta těch, kteří se třeba nedožili vůbec tohoto vyrovnání se s jejich statečností nebo nějakým uznáním. Nikdy se toho uznání nedočkali. U nás v domě bydlel pan Koudelka, kterýmu nikdo neříkal jinak než major. On pracoval jako pozemní technik na letišti v Anglii, patřil tedy k britskému odboji, a já jsem se s ním seznámil na Staroměstském náměstí, kde se živil jako metař, protože tak se k němu ten režim tehdy, tehdy zachoval. A jakkoli je dnes tady smutná atmosféra v souvislosti s úmrtím pana generála Sedláčka, tak já si dovolím říct příběh pana majora Koudelky, který, jak už jsem řekl, se živil jako metař, a vždycky při volbách, když byly volby, tak se oblékl do slavnostního kostýmu svého a vyvěsil si za dveře takovou fotografie věznice Mírov, kde byl vězněn. To byla perokresba. A vedle byla fotografie Winstona Churchilla. A on čekal, až ta volební komise přijde, protože oni přišli pokaždé, neboť tehdy se dělaly soutěže mezi obvody, kde bude nejdříve odvoleno a když někdo nepřišel k volbám, tak oni šli s urnou za ním, takže major Koudelka tam stál ve dveřích, a oni říkali pane Koudelko, my máme takovou soutěž mezi obvodama, vy jste nám ještě nebyl odvolit, tak my jsme za váma přišli, abyste nám odvolil. A on jim řekl dobře, já vám něco řeknu, to si musíte vybrat, buďto soutěž, anebo volby, pojďte dál, já vám něco ukážu. Toto je perokresba věznice Mírov, kterou mi nakreslil můj spoluvězeň, a toto je obrázek Winstona Churchilla s osobním věnováním mně, tedy majoru Koudelkovi. Kvůli této Churchillově fotografii jsem strávil 12 let ve věznici Mírov kvůli tomuto obrázku prvnímu, takže ven. A ta komise běžela po schodech dolů a on je vždycky pravidelně jednou za 4 roky vyhazoval. Tak jsme vzpomněli na majora Koudelku a vzpomínáme dnes samozřejmě také na pana, především na pana generála Sedláčka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lidé, kteří znali tyto hrdiny, tak také říkají přesně jako vy, že i smysl pro humor jim pomáhal jaksi přežít těžké chvíle, které zažívali. Mimochodem generál Tomáš Sedláček před necelým rokem na Den veteránů litoval toho, že většina občanů pořádně neví, co veteráni zažili, jaké jsou jejich zásluhy, že česká veřejnost podle jeho slov se tak liší od zahraničí, kde mají lidé větší povědomí o tom, jací nebo že vůbec nějací veteráni existují. Jak vy to vidíte?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
No, tak ono je to zřejmě způsobený tím, že ta, těch 20 let temna, který potlačilo strašně vědomí. Tady celá generace byla nějakým způsobem šizena a ta naše sice už vlastně podruhý, protože 50. léta taky nebyly zdrojem nějaký osvěty nebo něčeho takovýho v těhletěch souvislostech. No, v tý normalizaci se to vyloženě, vyloženě zatloukalo. Já si myslím, že má národ znát svoji minulost i prostřednictvím svých hrdinů, zvláště pak český národ, protože my těch hrdinů máme opravdu velmi málo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte si, že by současná generace byla i třeba ochotná v případě potřeby položit za svůj národ vlastní život, jak to vidíme v těch našich dějinách?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
To si nejsem opravdu, abych pravdu řekl, moc jistej. Ani jsem, ani bych se nijak zvlášť nedivil. Ty dnešní děti, vlastně mladý lidi, oni už se pojímají tak trošku jako v rámci Evropy, jako Evropani. Oni mluví téměř všichni anglicky, což je docela záviděníhodné, protože moje generace je v tomto smyslu velmi zanedbaná, a oni se vidějí už v rámci celý Evropy. Nám se stane na divadelní fakultě i to, že třeba přijde posluchač nebo adept herectví a když se ho nějak, někdo z členů přijímací komise zeptá, jak vidí svoji budoucnost nebo co by chtěl tak dosáhnout, tak oni, my jsme odpovídali, že jsme říkali třeba - my bysme chtěli být v Národním divadle, jo, nebo jsme měli nějaký takovýhle sny, a loni nám tam řekl jede chlapec - já to vidím v rámci Evropy, tak já mluvím německy, anglicky, francouzsky se doučím, já bych to viděl tak někde Německo, Anglie nebo tak. Takže nějakej pocit vlastenectví nebo, já si myslím, že je tady hodně slabej.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že by třeba byla prospěšná důkladnější výchova právě k tomu vlastenectví?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
Já se domnívám, že zcela, že je nutná. Ale může to být prostě pocit člověka, kterej je starej a kterej vzpomíná na svoje kantory, protože utváří člověka vždycky ta obecná škola v podstatě a my jsme měli takovýho kantora, který nás vychovával v tomto smyslu. Pan učitel Matoušek, který prostě nějakým způsobem to v nás, v nás pěstoval. A dělal to velmi jednoduchýma metodama. On třeba řekl, když bylo hezký počasí, tak on řekl - dneska už nebude nic, žádná výuka, už bude jenom tělocvik a hudební výchova. A my jsme říkali dobře. Tak se shromážděte před školou. My jsme přišli před školu a on řekl - kdo bude dřív na Jenčkově kopci, a vyrazili jsme. A on šel, my jsme běželi, on šel za náma takovým tím krokem horala, pod paží nesl housle, když došel na tu Jenčkovu skálu, tak řekl - kdo tady byl první. Někdo se přihlásil, kdo byl první a on řekl - výborně, píšu ti jedničku z výchovy tělesné. Dáme si ještě přírodopis, co tady vidíme. Teď popisoval různě ty kytky, no a potom řekl - a teď se podíváme, jak je krásná naše drahá vlast a zazpíváme si písničku. A my jsme dívali směrem k Turnovu, viděli jsme Trosky a celý to nádherný údolí tam a do toho jsme zpívali vroucí hlasy Čechy krásné, Čechy mé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V posledních dnech se v médiích opět objevila známá fotografie dvou politických lídrů Václava Klause a Vladimíra Mečiara, jak sedí pod platanem. Nešlo ale o žádnou prázdninovou idylku, nýbrž o osud Československa, který řešili. Psal se rok 1992. Po parlamentních volbách se politiky shodli na to, že představy o budoucnosti společného státu jsou neslučitelné. Národu to oznámili 26. srpna 1992. Zavzpomínáte na to léto, na ty události?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
No, teď to vidím, ano, ano, teď to vidím naprosto jasně před sebou, protože já jsem byl jeden z těch, kteří se považovali za Čechoslováky, ale už v průběhu toho, toho rozdělování státu jsem prostě ten názor změnil. Ono to nešlo řešit jinak. Já si myslím, že pan prezident Klaus, který o tom nedávno hovořil v televizi, má pravdu, když říká, že oni neměli Slováci, neměli vůbec žádný mandát, žádná partaj neměla mandát pokračovat ve společném státě. Podle mýho soudu je to ten stát rozdělila slovenská vůle a chvála pánubohu, že to byli dva obratní politici, kteří to udělali. Ono to ale nezačalo samozřejmě pod platanem, tam to jenom končilo. Já bych rád vzpomenul na některý události, který byly v tý době už v parlamentu dávno předtím, když se vedla pomlčková válka a všechny ty věci o nás o státu. Tehdy seděl na empire, na tom předsednickém místě pan Batěk, vynikající chlap. Pokud nás poslouchá, tak ho moc, moc zdravím. Pan batěk, kterej byl sociální demokrat, kdyby byli všichni sociální demokrati takhle, tak to je nádherný, a Batěk tam tehdy seděl na tom empire a přihlásil se s technickou poznámkou. Nějakej slovenskej poslanec, který řekl - dobře, pan, já nevím, jak se jmenoval, ten Batěk řekl - prosím, máte slovo, technická. A ten říká - slovenský národ je nejstarší slovanský národ na území Evropy. A ta sněmovna vybuchla ve smích a Batěk na to řekl nádhernou větu - žádám poslance, aby i přesto zachovali vážnost. Takže ta tendence k rozdělení společného státu byla už dávno a já si myslím, že to, dneska jsou to dva rovnoprávní národy a myslím, že dva rovnocenný státy a myslím si, že nikdy nebyly naše vztahy tak dobrý jako teď.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Po elektronických čtečkách přichází na náš knižní trh další trend a to jsou audioknihy. Zvukové knihy tak dobývají uši čtenářů či spíše posluchačů. Jaký je váš vztah, pane Pavlato, k těmto vymoženostem doby?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
Tak já to řeknu úplně upřímně - je dvojí. Za prvé profesionální, protože je to velký zdroj obživy nejenom tedy pro mě, ale i pro řadu dalších kolegů, kteří se mluveným slovem léta zabýváme. A za druhé to je věc, která, myslím, může být ku prospěchu věci. Víte, já se budu teď stěhovat. Já mám knihovnu, je tam strašně moc knih a je nevím, co s ní budu dělat. Já si nemyslím, že je to konec tištěných knih jako všechny tyhle ty věci, kdy si to lidi čtou v různých svých přístrojích, anebo kdy vznikají audioknihy. Kniha papírová bude vždycky nádherná a bude to umělecký dílo, protože bude uměleckým dílem nejenom tím obsahem, těma slovama, těma příběhama, který v ní jsou, ale i třeba obálkou, nebo tiskem, nebo, knížky jsou prostě krásný. Audiokazety nejsou tak krásný. Audiokazety jsou prostě z 21. století, který není tak krásný jako bylo 20., ale to si můžu myslet já. Mě na tohle to, že přijdou audiokazety, upozorňoval jeden kolega, kterej přijel z Ameriky už před 15 lety a řekl tady je neobsazenej trh s věcí, právě s výrobou videokazet, teda audiokazet, protože lidi potřebujou si to poslouchat, budou tady strašný fronty v autech, lidi poslechnou si knihu cestou do práce, protože nepojedou prostě do práce 20 minut, jak byli zvyklí, ale třičtvrtě hodiny a za třičtvrtě hodiny už si můžeš přečíst nebo poslechnou kratší novelu. Já si myslím, že to bude působit na vzdělání a že zaplať pánbůh za to, že lidi budou aspoň knihy poslouchat, když už je sami, dejme tomu, nečtou. Generace současná, myslím, nečte moc knížky nebo čte je teda daleko méně než my. Pro nás to číst knihy, byl vlastně disent, protože jedna kniha vycházela, knížky vycházely ve čtvrtek a vždycky jsme na ně stáli fronty a kdo ji měl, tak vlastně patřil do té společnosti a kdo ji neměl, tak jakoby nebyl na světě, jo. Čili když už člověk si tu knížku vyvzdoroval, vystál ve frontě, tak si ji pak nakonec i přečetl. Ale chvála pánubohu za to, že, že audiokazety budou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak ty knihy takzvaně do uší svých způsobem až takovou novinkou zase nejsou, protože jsme teda kdysi neměli MP3 nebo CD, ale zase jsme poslouchali gramofonové desky, později teda ty magnetofonové kazety. Ještě by mě zajímalo, pane Pavlato, vy jako zkušený nejenom divadelní, ale i dabingový herec, samozřejmě taky rozhlasový, jaké nároky tento druh umění nebo práce klade právě na herce, co se týče třeba nahrávání těch, ať už jsou to rozhlasové hry nebo již zmíněné třeba knihy?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
No, chce to teda, aspoň já to tak dělám, mimořádně velkou přípravu, protože ideální pro mě je, já nevím, jak to dělají jiní kolegové, přečíst tu knihu jako takzvaně z voleje a jezdím vrzem, ale to předpokládá, že já čtyřikrát předtím nejdřív si přečtu, o čem to je, pak si vezmu do ruky tužku a podtrhám si nějaký akcenty, kde myslím, že to končí. Pak si to projdu ještě jednou, jestli jsem na nějaký akcenty nezapomněl a počtvrtý si to přečtu nahlas a vždycky znovu a znovu zjišťuju, že tam ještě něco je, co jsem si třeba špatně tu notovou soustavu tam označil. Čili to chce dlouhou a důkladnou domácí přípravu. A potom je ideální, když se podaří dostat se do atmosféry tý knihy tak, že to člověk čte po delších jako odstavcích nebo po delších, po celých kapitolách. Je to nádherný. Já jsem toho udělal poměrně dost a bavilo mě to vždycky. Ono se na tom zas tolik nebohatne, jo, na těch knihách, ale jako je to moc dobrej trénink pro dikci a pro, pro fantasii, protože čtu-li nějakej příběh, který já už tedy důvěrně znám, tak musím vidět všechny ty scenerie, který ten, ten spisovatel popisuje, musím je vidět před sebou a to by mělo se vlastně objevit taky i v mysli toho posluchače, kterej byť třeba sedí za volantem ve frontě a poslouchá ten příběh, měl by se dostávat do atmosféry, tak jak vidíme my s režisérem nebo snad i s tím autorem, že to snad napsal tak, jak my to vidíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Audioknihy určitě ocení i zrakově postižení nebo nevidomí spoluobčané. Vy jste se před nedávnem, pane Pavlato, na chvíli vcítil do jejich situace. Vy jste navštívil, jak jste mi řekl Kavárnu Potmě na kolečkách, projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška. Je mi jasné, že slovy se to obtížně vyjadřuje, přesto, jak byste možná popsal ty vaše pocity?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
Ano. Je fajn, že jste zmínila, čteme velmi často knížky pro slepce tady v Krakovské ulici, kde je celej velkej klub, ale tohle je akce, o který vy mluvíte, to je akce vlastně, kterou velmi podporuje Český rozhlas, zaštítila ji řada významným umělců jako je Jiřina Bohdalová, Simona Stašová a hlavně hlavní partnerka toho projektu Aneta Langerová. Pomáhal jí při tom Pavel Nový, Tomáš Klus, moje maličkost a bylo tam ještě řada lidí, který jsme nějakým způsobem se snažili oznámit veřejnosti, že tenhle ten autobus existuje. To je autobus, kterej je totálně světelně izolovanej, takže je v něm absolutní tma a když vás do té jako vidícího člověka přivedou slepí číšnici a servírky, tak nevidíte vůbec nic. Oni vás posadí a nosí vám, přinesou vám kávu nebo to, co si objednáte. Tam se platí nějakej vstup, z kterýho se potom vlastně přispívá na ten fond Světlušky. Ten zážitek je nepřenosnej a těžko popsatelnej, ale já se o to přece jenom pokusím. Já bych řekl, že pobyt v té tmě nějakým způsobem prosvětlil i nejtemnější zákoutí mé duše. Já totiž říkám trošku pateticky, ale mě některý věci, který nejsou úplně ve mně, s kterýma nejsem úplně spokojenej, se jakoby prosvětlili tím zážitkem, kdy jsem si říkal - bože, na co si stěžuješ, protože tady přece jsou lidi, který velmi statečně přistupujou k nějakýmu handicapu a všechny moje některý problémky mně připadaly malicherný. Vzpomněl jsem si, a teď si na to vzpomínám znovu, na citát, který jsem jako dítě četl v oční škole, kde jsem v Kroměříži se po, kdy mě dávali do pořádku zrak, tak my jsme tam měli takový písmena, který byly větší, menší podle toho, jak ta, jak to oko bylo tupozraký nebo jak prostě více či méně vidělo, a jeden z těch citátů zní takto: Naříkáš nad svým neštěstím, kdybys zkoumal, co zakoušejí jiní, méně bys pak žaloval na své utrpení. Já nevím, kdo to byl, nějaký Polák to napsal a vím, že tehdy kdo se dostal už k tomuhle citátu, tak už viděl dobře, protože to bylo psaný takovým drobounkým písmem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste se zmínil o tom, že každý, kdo tu netradiční kavárnu navštíví, tak přispívá do sbírky nadace na pomoc lidem se zrakovým handicapem. Jsme my Češi národem dobročinným?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
No, to je zvláštní. Já se domnívám, že ano, že jsou lidi, který dokonce jsou i třeba bohatí a vědí, že je potřeba, aby to bohatství neměli jenom pro sebe a dávají. Jsou to mecenáši různých projektů. Ne všichni to asi dělají ze srdce upřímného. Já sám sebe přistihuju taky, že někdy dávám třeba žebrajícím lidem drobnej peníz jako nějakej takovej odpustek sám pro sebe. Není to úplně jednoduchý, nemám to taky vyřešený. Nejlepší vztahy s žebrákem jsem měl těsně po revoluci, protože to byl kluk, kterej seděl v Melantrichově ulici na takový bedýnce nad kanálem a chytal ryby. Měl takovej prut, který si uřízl někde za Prahou, z toho šel takovej motouzek do toho kanálu tý mříže a on aspoň tak měl ten nápad, že teda, no, tak lidi mu za ten fór nějaký peníze dávali, přičemž já jsem, to bylo v Melantričce a já jsem ho jednou potkal na Uhelný trhu a chtěl jsem mu dát svoji pětikorunu, přičemž on mi řekl - to tedy ne, až na pracovišti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes si v Jak to vidí povídáme s hercem a pedagogem Michalem Pavlatou. Americké Pálivé papričky, skupina Red Hot Chili Peppers včera vystoupila v Praze. Dodám jenom pro ilustraci, 60 milionů prodaných nosičů, 6 Grammy, to vše a mnohé další za 30 let existence. Co je to ale ve srovnání s legendou i jménem Beatles a více než miliardou prodaných desek těchto Brouků? Jak vy vzpomínáte na slavnou představu John, Paul, George a Ringo, která vznikla v srpnu 1962?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
To je nevídaně dávno. No tak John, John Lennon, Paul McCartney, George Harrison, Ringo Starr, to byli Beatles, to byli Brouci. Beatlemánie, to byla ohromná věc, která zaplavila celej svět vlastně. První, kdo přinesl desku Beatles do Prahy dle vyprávění pamětníků, byl v roce 1963 Jiří Šlitr, který přijel do Semaforu s malým nějakým singlem a řekl - tohle to jsou kluci, který budou jednou příšerně slavný. Já to znám z vyprávění od lidí, který v tý době v Semaforu byli v angažmá. No, a nemýlil se. Já jsem, co se Beatles týče, prodělal určitej vývoj, protože já jsem samozřejmě fandil Beatles a byl jsem z toho úplně odvázanej, protože on ten jejich rejstřík byl, já nevím, jestli už někdo v Jak to vidí zpíval, ale dneska se bude. Ve chvíli, kdy tam bylo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak prosím.

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
/Zpěv/, anebo když, když tam třeba bylo /zpěv/ až po.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Yesterday?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
No to taky, ale pak tam byla ještě takovej.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak do třetice.

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
/Zpěv/ a už to bylo vlastně Rock and roll, všecko možný tam jako bylo. Bylo to bezvadný a bylo to klasickej mainstream, byl to prostě střední proud, byl tam ten sound, kterýmu se říká Mersey Sound, protože je podle říčky Mersey, která teče v Liverpoolu. Já o tom vím poměrně dost věcí proto, že jsem měl příležitost dělat dvakrát seriál o Beatles. Ten jeden napsal Tonda Macner a druhej psali Miloš Skalka a Jakub Jakoubek a vysílalo se to na stanici Vltava v době, kdy vlastně třeba tu stanici mělo málo lidí, to znamená, že to tam dramaturgicky všecko prošlo, tak mám tyhle ty kluky částečně zmapovaný. Říká se, že, mně byl vždycky nejvíc sympatickej Ringo Starr, protože ten odpovídal na některý otázky novinářů mimořádně krásně. Oni třeba mu říkali, jak se vám líbí v Americe a on řekl - já hraju na bicí. A oni říkali, co říkáte britské královně? Já hraju na bicí. A pak jenom čas od času udělal nějakou takovou změnu, že třeba mu říkali - proč nosíte tolik těch prstenů, abych se nemohl dloubat v nose. Jo, oni měli takový.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem myslela, že proto, že hraje na bicí.

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
No a oni prostě říkali nádherný věci. Nebo když hráli pro královskou rodinu, tak říkal na těch levnějších místech může tleskat a vy na těch delších musíte aspoň chřestit svými klenoty. Tohle všecko popsali ve své knížce Mirek a Mirka Černý, kteří napsali knížku Poplach kolem Beatles. Jestli to ještě je někde v antikvariátech nebo nějakých knihovnách, tak to bych docela doporučil. No, a ten vývoj, o kterým jsem mluvil na začátku, to zapříčinil nebo tam mě trošku zastavil praotec českého big beatu Pavel Sedláček, kterej mi řekl - no Beatles, no dobře, ale základem toho všeho je vlastně Rolling Stones, vždyť to prostě je, to je ta kapela, která nějakým způsobem, samozřejmě ta je tvrdší ten Mick Jagger, ovšem Beatles jsou a zůstanou Beatles, protože vlastně oni celou tu svoji kariéru ne úplně naplnili. Tvrdí se, nebo někteří to tvrdí, že rozpad skupiny Beatles má svědomí Yoko Ono, může to tak i být, protože šerše la fam, a je to prostě škoda. Ale zase na druhý straně oni odešli prostě z těch stupňů vítězů, na kterým stáli mnoho let na 1.místě a nikdy z něj vlastně neklesli, protože potom prostě se rozpadli po velmi vlastně krátké době. A některý jejich sólistický potom jednotlivý pokusy taky nebyly špatný. Vždyť měl Paul McCartney měl tu kapelu, která se jmenovala Wings neboli Křídla. Napsal přece nádherný prostě písničky i jako sólista. No Ringo Starr hrál v mnoha filmech, nejenom v tom Help! a jak se jmenoval, ten Perný den, což jsme tady viděli, že jo, ale on hrál i v různej filmech normální herecké role a byl velmi dobrej a přirozenej. Byli to prostě, byli to krásní lidi 60. let minulého století a já vždycky říkám, že je potřeba s účinností ihned, nejpozději okamžitě začít oslavovat teď už 50. výročí 60. let.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přesně tak. Půl století. Ten úspěch, jak jste řekl, byl opravdu gigantický, i ten vliv byl v podstatě bezmezný na mladou generaci, byl to, jak říkají experti, hudební i sociologický fenomén. Myslíte, že se podaří někomu překonat ten úspěch?

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
Já si myslím, že úspěchy jsou tady od toho, aby se překonávali a jednou se to někomu určitě povede a nebude to třeba trvat ani tak dlouho. Otázka, jestli vůbec třeba ta popmusic, která tehdy byla na obrovským jako výslunní a byla strašně důležitá, jestli, jestli tahle ta líbivá to zrovna bude. Možná, že to bude něco agresivního, co mně se líbit nebude a možný je taky, že už u toho třeba vůbec nebudu. Takže já bych to nechal budoucnosti, ta to vyřeší sama.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě máme minutku, pane Pavlato. Prázdniny pomalu končí i pro divadelníky, ačkoli v poslední době už příliš neplatí, že byste si užívali 2 měsíce prázdnin.

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
No tak jako kdo. Já jsem si je užil poměrně slušně toho volna, ale jsou kolegové, kteří pracovali i na Letních shakespearovských slavnostech v Praze, protože jak říká Bob Klepl, herci se dělí na dva typy, na ty, kteří mají hypotéku a na ty, kteří hypotéku nemají. Já hypotéku nemám, chvála bohu, takže já si můžu dovolit to volno. Je spousta kolegů, kteří musejí hrát i o prázdninách a také tak činí. Ne všecky, ne všecka představení na Hradě se mně líbila, některá jsem viděl, některá jsou totálně jarmareční, ale jmenovat je nebudu a chvála pánubohu, že ti kolegové, kteří tam chodí z důvodů zcela jednoduchých a sice finančních, se znovu zase vrátí zpátky ke svým divadlům a začnou pracovat tak, jak jsou zvyklí, to jest dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak přeji dobrý start do nové divadelní sezony a budu se těšit na další návštěvu Jak to vidí. Michal Pavlata byl dnešním hostem. Zítra se, milí posluchači, můžete těšit na názory sociologa z ostravské univerzity profesora Jana Kellera. Zita Senková vám přeje příjemný den, na slyšenou.

Michal PAVLATA, herec, publicista, pedagog
--------------------
Hezký den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio